Vito: Dlouhé roky patřil k nejlepším rozhodčím v extralize, odpískal 755 utkání, z nich 176 v play off. Dokázal si zjednat respekt – také díky přísnému výrazu. „Vždycky mi říkali, že mám zápasový obličej,“ usmívá se Milan Minář, jenž s kariérou skončil v roce 2014. V rozhovoru pro Sport Magazín a iSport Premium vypráví o emocích, které přináší extraligové play off.
Když se řekne play off, co vám naskočí?
„Čtvrtfinálová série Třinec-Zlín v roce 2004. Já jsem, bohužel, do toho sáhnul špatně, byla z toho přesilovka pro Zlín. Ten ke konci vyrovnal, pak na penalty vyhrál. Tehdy jsem ještě neměl vybudovanou takovou pozici, takže člověk nechtěl udělat chybu. Stalo se. Všichni jsme jenom lidi.“
Musel jste si vyslechnout hodně zloby?
„Vybavuju si reakci Ríši Krále, který tehdy zrovna nehrál, ani nevím proč. Když jsem šel do kabiny, naložil mi slušně.“
Ale jinak jste při komunikaci s hráči neměl problémy, ne?
„Vždycky jsem se snažil s nimi pracovat. Jejich emoce jsem moc nevnímal. Rozhodčí by se nikdy na ledě neměl dostat do defenzivní role, že má z nějakého hráče strach. Ale nemůže jít ani do útočné fáze, že na něj vystartuje. Hodně mi pomohly zkušenosti.“
A možná i přísný výraz?
„Vždycky mi říkali, že mám zápasový obličej. Hodně mi pomáhal, ale někdy to bylo i naopak. Možná jsem některé aktéry ještě víc štval, když jsem se na ně podíval. S valnou většinou kluků jsem vycházel dobře.“
Co říkáte na to, jak na současné sudí vystartoval mladoboleslavský manažer Martin Ševc?
„To bylo totálně za hranou. Ševce všichni známe, to je blázen na svobodě. Přesně tak se choval na ledě, což jsme o něm věděli. Ale měl jsem za to, že v civilním životě je normální. Jako třeba Radek Duda nebo jiní bouřliváci. Asi není. Chápu, že v tom jsou emoce, chtěli jít do semifinále, ale tohle se prostě nedělá.“
Myslíte si, že to může sudí negativně ovlivnit? Nebo to hodí za hlavu?
„Nové rozhodčí už tolik neznám, ale nemají za sebou zkušenost jako moje generace, kdy pískal jeden hlavní. A když šel z ledu a udělal nějakou chybu, věděl, že ji udělal on sám. Teď jsou tam dva. Jde o to, že jeden z nich může mít pocit, že měl jiný názor než ten druhý. A zloba padá na oba. Nedokážu odhadnout, jak to berou.“
Vy jste to bral jak?
„Já jsem byl splachovací. Řešil jsem v životě spoustu věcí, i osobních, ale během utkání šlo všechno pryč. Přijel jsem na zimák dvě hodiny před utkáním, převlíkl jsem se, zašel jsem si ven zakouřit, pak se nadechnout do haly. A na další tři hodiny jsem zavíral mozek, vnímal jsem pouze hru. Nic jiného pro mě neexistovalo. Stalo se, že mě potrestali po nějaké chybě zákazem činnosti na dva, tři zápasy. Ale já jsem šéfovi sudích Pavlu Halasovi říkal, ať mi radši dá větší pokutu. Že chci pískat dál. Protože v momentě, kdy člověk udělá chybu, což se stává všem lidem v jakémkoliv oboru, a dostane flastr, může to být kontraproduktivní. Dva nebo tři zápasy se na tobě podepíšou, vypadneš z rytmu. Pavel navíc s oblibou dělal to, že nás posílal na zápasy právě týmů, proti nimž jsme chybovali. Testoval naši psychiku. Ne každý to unese. Protože dvě utkání stojí, pak přijede a lidi si říkají: No jo, ten byl v trestu, ten to tady zase podělá… Mně v tom pomohly zkušenosti, ale chápu, že pro mladší kluky to může být problém.“
Zažil jste podobný výlev, jakým se prezentoval Ševc? Byly v něm i narážky na rodinu.
„Naštěstí ne. Ale když jsme s Vláďou Šindlerem pískali na Kometě, celá tribuna na stání na něj řvala nejprostší invektivy, nevynechala ani členy rodiny. To se mi vůbec nelíbilo, to už bylo za hranou.“
Už tehdy se to hned psalo do zápisu?
„Ano. Vybavuju si příhodu s Petrem Husičkou, když působil jako manažer ve Vítkovicích. Jednou jsme tam pískali opět s Vláďou Šindlerem. Sudí v té době mívali na dresech nápis fair play. V utkání byla jedna sporná situace, která nám utekla. Udělali jsme chybu. Husička na nás čekal v tunelu a ukazoval nám právě na to fair play… Rozhodně na nás nevystartoval jako Ševc, ale dali jsme to do zápisu.“
Existovala nadávka od fanoušků, která vás opravdu vytočila?
„Ne, já jsem to nevnímal. Opravdu ne. Bral jsem je jako masu lidí. A mně se líbily staré zimáky, ať to byl třeba Třinec, Litvínov, Karlovy Vary, Plzeň, kde byl největší hukot. Tam jsme měli s lidmi bezprostřední kontakt. Baráky byly plné lidé a mě to ještě víc vybudilo k maximálnímu výkonu. Bylo to něco jiného, než když jsem přijel na Slavii v době, kdy už to s ní šlo trochu z kopce a hrávala v O2 areně. Na zápase byly tři tisíce lidí a člověk slyšel každé slovo. Tomu se nedařilo říkat ani atmosféra. Spíš tohle mi vadilo.“
V Plzni to bývalo drsné, dav tam posílal rozhodčí dokonce do plynu…
„Na Plzeň mám naopak dobré vzpomínky. Když jsem šel z ledu, kolikrát se stalo, že na mě lidi volali: Milane, super! Až jsem byl sám překvapený. V Olomouci se teď občas jdu podívat na hokej, a když tam hraje Plzeň, lidi mě přijdou pozdravit, hezky si popovídáme. Nebo si vybavuju zápasy na Spartě, ještě ve starý hale v Holešovicích. Po utkání jsem šel k autu, u autobusu stáli plzeňští fanoušci a chtěli se do mě slovně pustit. Tak jsem jim jenom řekl: Dobře, chlapi, počkejte, já si dám tašku do auta a přijdu. Pak jsem k nim došel, zapálil jsem si cigáro a všechno jsme si vyříkali. Oni mluvili o nějakých situacích, já jsem si řekl svůj pohled, a bylo to v pohodě. Víceméně jsme se loučili s tím, že se na mě těší, až přijedu k nim do Plzně. Takže s jejich fanoušky mám dobré zkušenosti a jezdil jsem tam rád. Nikdy se mi nestalo, že by mě chtěl někdo slovně nebo fyzicky napadnout. Možná z kotle na mě někdo řval, protože nemůžete být sympatický všem, ale nemohl jsem si stěžovat.“
Který trenér na vás křičel nejvíc?
„Při mistrovství světa ve Vídni v roce 2005, kde byli nejen hráči, ale i trenéři z NHL, se s nimi normálně komunikovalo. Já jsem to pak začal praktikovat i v extralize a osvědčilo se mi to. Byli trenéři fanatici, v dobrém slova smyslu, jako třeba Vláďa Růžička. Když byl v zápalu boje, emoce z něj tryskaly. Křičel na mě z lavičky ze druhé řady, takže byl metr a půl nade mnou. Já to dělal tak, že jsem k němu přijel a ukázal mu, ať sejde ke mně k mantinelu. Abychom se mohli bavit z očí do očí.“
Jde o důležitý psychologický moment, že?
„Jasně. Já nejsem malej, ale když někdo visí metr a půl nad vámi, působí to dojmem, že je nad vámi pánem. Sudí je pak v defenzivní pozici. Navíc to vidí celý mančaft. Jako když si stoupneš na kýbl a díváš se slepici přímo do očí. To nejde, protože v ten moment nejsme partneři. Růža nebyl jediný. Kdyby ke mně nepřišli dolů, ani bych se s nimi nebavil.“
Tykal jste trenérům?
„Mimo led téměř všem ano, vyjma pana Výborného nebo Josefa Jandače. Ale při hře jsem všem vykal.“
Teď se stává, že rozhodčí přijede za mnohem starším trenérem a v televizi je slyšet, jak mu normálně tyká.
„Z mého pohledu je to špatně. Hráčům můžu tykat, ale kouči bych jako sudí neměl. On je přece jejich šéf, takže kdybych mu tykal, hokejisté by mohli nabýt dojmu, že si na mě mohou dovolit víc. Klukům na ledě jsem tykal, většinou jsem jim říkal přezdívkami. Bedýnka (Jaroslav Bednář), Dudák (Radek Duda), Stračena (Martin Straka). Oni to brali, protože jsme vždycky komunikovali v pohodě. Ale pak byl jeden, kterému jsem řekl přezdívkou, a on na to reagoval, že není žádný staroch. Nelíbilo se mu to, přitom mu tak v Pardubicích říkali všichni. A ještě k tomu to byl mladý kluk. Ale nechtěl. Tak jsem mu řekl: OK, pane Starý…“
Stěžují si dnešní sudí, že vulgarit ze strany hráčů i fanoušků přibývá?
„Víte, všichni mají svoje ega, a i kdyby to tak cítili, nepřiznají se. Občas mi někdo zavolá, popovídáme si, pošlou mi nějakou situaci, abych se k ní vyjádřil. Ale to je všechno. Ani já bych si nestěžoval. Neříkal bych veřejně, jak to mám těžký. To bych si nechal pro sebe, s tím musí každý pracovat sám. Není potřeba si někomu vylívat srdíčko.“