wesid: Krasosmutnění Jakuba Petružálka. Když hokejový Litvínov před deseti lety konečně slavil generacemi vymodlený titul, když se fanoušci severočeské Popelky opájeli pocity blaženosti, tehdy třicetiletému útočníkovi v tom mumraji po tvářích stékaly slzy štěstí i smutku zároveň.
Diskuse
(4 příspěvky)
Přečíst
později
Sdílet
článek
Ztratil přítelkyni, získal zlato.
Krutá životní nerovnice. A pohnutý příběh přemýšlivého hokejisty. Během rozehrané sezony 2014/15 spěchal po nečekaném úmrtí své milé Kateřiny Netolické, modelky a bojovnice v K-1, domů z Ruska, aby podpořil blízké. A pak se velkým dílem podepsal pod historický moment klubu ze syrového, leckdy rozervaného koutu republiky.
Kacířskou myšlenku, že druhé by bez prvního být nemuselo, si do hlavy nedával. „Já nastoupil do fungujícího týmu, trenéři tu byli už druhou sezonu. Když se bavím s Růčou,“ jmenoval Petružálek olympijského vítěze Martina Ručinského, „a s ostatními kluky, říkali, že já byl poslední dílek do skládanky. Ale třeba by přišel někdo jiný a klaplo by to taky. Můžeme polemizovat co by, kdyby… Asi osud, asi to tak mělo být.“
Vítěz české extraligy i ruské KHL na prahu čtyřicítky trénuje v Litvínově juniory, s manželkou vychovává malou dcerku a dál se stará o opuštěné psy. A vzpomíná, jak chemici naplnili náměstí i srdce fanoušků.
Kolik štěstí jste na náměstí při oslavách viděl? Generace fanoušků na litvínovský titul čekaly.
V tom to mělo obrovskou sílu. Ani hráči, kteří nejsou místní, nikdy nezažili takovou energii. A to vyhráli i mistrovství světa nebo titul jinde. Tady se získal poprvé, nepovedlo se to klukům jako Alby Reichel ani dalším. První týden ani nikdo nechtěl věřit, že se to fakt stalo. Energie, která byla cítit, nejde popsat slovy. Lidi to říkali očima. Když jsi odtud a vnímáš je, nemusí nic říkat, a stejně ti dokážou dát najevo, že jsou naštvaní. A taky, když jsou víc než šťastní. Pro někoho to bylo: Jo, teď můžu umřít! Jedna taková historka se ke mně dostala.
Zlatý tým Litvínova si neskutečně sedl. V naší šatně čas strašně utíkal. Jako když přijdeš do práce, kterou máš rád, a po šichtě nechceš domů. Nekoukáš na hodinky, kdy bude konec. A trenéři Rulík a Hořava, to byli jin a jang. Dvě osoby se spojily v jednu.
Jakub Petružálek
o titulu Litvínova v roce 2015
Jaká?
Jeden fanoušek měl plánovanou operaci, závažnou, ale odřekl ji. Ne, já musím vidět sedmý zápas s Třincem! Riskoval, že přijde o život. To ti jen řekne, jak moc silné to tady je.
Silný byl i váš návrat z ruského Jekatěrinburgu za okolností, které si nikdo nepřál.
Měl jsem víc variant, ale já chtěl být u nejbližších, u rodiny.
Byl hokej formou terapie?
Jednoznačně. Už když jsem hrál v Americe, celý náš tým se vyboural s autobusem, naštěstí všichni přežili. Sport pomáhá ani ne zapomenout, ale vyplaví endorfiny, dostaneš se do party, dopoledne nebo při utkání se můžeš opřít o správné lidi. Na tragédii pořád myslíš, ale upozadíš to. A mozek je tak silný, že na chvíli i de facto zapomeneš.
Jakub Petružálek
Bývalý hokejový útočník, 39 let. Vyhrál KHL s Dynamem Moskva, má český titul s Litvínovem, v mistrovské sezoně se blýskl bilancí 45 zápasů, 20 gólů, 19 asistencí. V NHL má dva starty za Carolina Hurricanes.
Kabina kolem vás našlapovala potichu? Báli se o tom mluvit?
Nervozita byla možná jen první den. V Americe by to vzali profesionálně, my v Čechách k sobě máme blíž. Kluci strašně rychle vycítili, jestli se o tom chci, nebo nechci bavit. Rychle jsem navnímal atmosféru, moji roli a vlnu, na které se jelo. A sedlo si to. Jen jsem chtěl, aby to nevybočilo a nezačalo se všechno točit kolem Kuby Petružálka. Což se nestalo. Výhybka zůstala na stejné koleji.
S týmem jste to nerozebíral?
V kabině ne. Byla to těžká situace, ale já měl jiný ventilační tok, jinou cestu. Nechtěl jsem to tahat na zimák, aby to tam nebylo cítit.
Góly jste posílal do nebe. Jak emotivní to gesto pro vás bylo?
V danou sezonu jsem to tak cítil. Věřil jsem, že mě to může posunout dál. Takové věci si studuji. Jedna z nich je mentální připravenost a zvládání překážek. A tohle byla jedna z maličkostí, která mi pomohla překonat těžké období.
Litvínovští fanoušci vítají Jakuba Petružálka.
I fanoušci vás podrželi, vaše premiéra se Spartou byla dojemná.
Jít do zahraničního klubu, bylo by to jiné. Doma to bylo upevněné a utáhlé emocemi. Zase – asi se to tak mělo stát. A přivítání byl jeden z nejsilnějších okamžiků. Mám dodnes schovanou krásnou fotku, jak nastupujeme na zápas, já jsem na naší modré čáře vedle Pavlíka Francouze a celý kotel má moje číslo 88. Když se na fotku podívám, jako by mi to znovu projelo tělem.
Po návratu z Třince jste se při spontánních oslavách na balkonu stadionu neudržel. Míchaly se ve vás slzy štěstí i smutku?
Byl tam shluk takových věcí! Směsice pocitů. Po finále dělá svoje fyzická únava, ale taky hlava. Strašně moc kluků jsi poznal, protože ukázali pravou náturu. Někteří mají masky, nechtějí projevovat empatii a všechno, co v nich je. Najednou se to pustilo, dal se tomu volný průchod. I u mě. Nebylo to hrané, žádné divadlo. Když to někdo vnímal, strašně moc mu to o lidech řeklo.
Zlato bylo pro Kateřinu?
Jednoznačně. Takhle jsem si to hned nastavil v hlavě.
Co vám dala do života? Taky sportovala, měla český titul v K-1.
Hokej je bublina. Daří se ti, nedaří, nedáváš zrovna góly… Přitom během noci je nezapomeneš střílet. Ona mi ukázala, jak bojovat s určitými věcmi, jak jiným způsobem pracovat s tím, co tě posílí. I synovci říkám: V mém slovníku slovo nejde neexistuje. Nechci, to ano, nejde, to ne. A tohle mi dala Kateřina. Snažím se vždycky hledat řešení.
Jakub Petružálek, bývalý hokejista Litvínova, mistr z roku 2015.
25. 4. 2015, oslavy litvínovského titulu na náměstí. Jakub Petružálek s pohárem pro mistry.
V akci byla i rolba, Petružálek coby řidič svezl na kapotě brankáře Francouze.
Jakub Petružálek, bývalý hokejista Litvínova, mistr z roku 2015.
30 fotografií
Jak žijete deset let po titulu?
Zakončil jsem čtvrtý rok trénování mládeže v Litvínově. Začal jsem s Radkem Mrázkem u dorostu, po roce jsem převzal s Davidem Kočím juniorku a teď ji druhým rokem děláme s Martinem Tvrzníkem.
Naplňuje vás práce s hráči, kteří už nejsou děti a ještě ne dospělí?
Víceméně jsou to pořád děti. Vyhráli jsme Memoriál Jana Marka na Spartě, a protože jsme tam dojížděli každý den, nějaké kluky jsem vozil. A všichni mi řekli, že jsou stejně ještě děti. Mají pocit, že pořád potřebují ochrannou ruku. Je jim sedmnáct až dvacet, ty se je snažíš připravit na život. Což mi dává smysl, tím pádem mě to i baví. Moje idea je: nevím, jestli z nich hokejisty vychovám, ale když z nich budou vychovaní slušní, pokorní lidi s respektem, budu šťastný. A když zůstanou u hokeje, bude to bonus.
Jste trenér nervák?
Ne. Máme to s Martinem dobře namixované, on je impulzivní, já absolutně neřvu. Nemá to význam. Doba se posunula, je rok 2025, křikem ničeho nedocílíš. Když někdo udělá chybu, sám to ví, není potřeba hulákat. Za nás to bylo jinak.
Stále pomáháte psímu útulku?
Nekonkretizoval bych to jen na jeden útulek. S manželkou máme zájmy hodně podobné, asi i proto jsou lidi spolu. V Litvínově pomáháme dodnes, teď už ne jídlem, ale třeba dřevitou vlnou. Finančně podporujeme i lidi v Bosně nebo dalších zemích, kde útulky nejsou, což vím díky manželce. Buďme rádi, že u nás ano a v nich je minimální počet hafanů. V Bosně je jeden šikovný člověk, který od státu výhodně koupí pole a dělá z toho obrovský psí domov.
Jak dlouho vám trvalo, než jste se dokázal znovu zamilovat?
Každý má na výběr a záleží, jak čemu propadne a kým je obklopen. Někdo se začne utápět, hledá cestu v alkoholu nebo drogách. Já si vybral tu, které jsem věřil. Jestli byla správná, nevím. S manželkou jsme spolu osm let a máme dvouletou dcerku. A je to úžasné.
zavřít ×
A ještě syna?
Co není, zanedlouho může být. Když se dcerka narodila, řekl jsem, hlavně že to není kluk. Nechci od čtyř let trávit čas na zimáku.
Třeba byste vychoval dalšího mistra pro Litvínov. Jak často na váš titul vzpomínáte?
Poměrně často. Používám to v praxi na kluky. Jde o věci na ledě i mimo led, o trenéřinu, o to, jací byli Radim Rulík s Milošem Hořavou. Vždy se mi střípek hodí v tom, co právě dělám. Snažím se do juniorů vštípit, že to není jen o jednom dvou hráčích v týmu. Říkám, že tým je tak silný jako jeho nejslabší článek. Což jsem vypíchl z mistrovské sezony. Každý si vzpomene na Francíka (Francouze) v bráně, na Frantu Lukeše s Viktorem Hüblem, možná na mě s Růčou, ale už hodně lidem vypadává, kdo hrál třetí čtvrtou lajnu. Piroš, Trávníček a další. Sílu týmu tvoří celek.
Jakub Petružálek, bývalý hokejista Litvínova, mistr z roku 2015.
Bylo to jiné než získat Gagarinův pohár, který jste vyhrál dva roky předtím s Dynamem Moskva?
Samozřejmě. Jsem z Litvínova, 17 let jsem tu žil napevno, než jsem odešel do zahraničí. Je to moje město, kde jsem vyrostl. Každý ví, že Litvínov je specifický. Prostě je! Lidi, kteří tady působili, mi dají za pravdu. Není jednoduché sem zapadnout, ať už jako hráč nebo trenér. V roce 2015 to bylo silné.
V čem je Litvínov specifický?
Přirovnám ho k ruskému Čeljabinsku. To je syrové město. Jsou tady domorodci, ale jinak se sem lidi stahovali kvůli práci na šachtě, stavěly se pro ně ještě za komunistů paneláky. Je tady směsice. Lidi z Pardubic nebo Českých Budějovic jsou jiní, jsou odtamtud. Tady jsou obyvatelé syroví. Když je úspěch, všichni drží při sobě, ale o hlavu ti omlátí, když se nedaří. I kabina, ačkoli dlouhodobě je tady málo kluků z Litvínova, je pořád svým způsobem jiná než v ostatních týmech.
V premiéře se Spartou jste k obratu na 6:3 pomohl gólem a asistencí. Bylo to pro vás důležité?
Já jsem v tu dobu nebyl 16 dní na ledě, když jsem přiletěl z Jekatěrinburgu. Měl jsem obavu, jak to bude vypadat. A trenéři řekli, že mě hned nasadí. Já oponoval, že bych radši ještě počkal. Miloš Hořava na to: To bys tady trénoval měsíc a stejně bys to nenatrénoval, pojď do zápasu a uvidíme. Co lepšího se ti může stát, než že ti tam hned padne gól? Tu euforii nic nenahradí, najednou máš lehké nohy. Já se první třetinu necítil ideálně, ve třetí už to bylo fajn. Dáš gól, nahrávku, tým vyhraje, nic lepšího ti nemůže pomoct.
Do jakého týmu jste nastupoval?
Jako když vlezeš do sportovního auta nebo formule, která je dobře nastavená ve všech směrech. Máš dobré mechaniky, po dojezdu ho správně promažou a je připravené na další závod. Přesně takhle tým fungoval.
Cítil jste hlad po titulu?
Hlavně strašnou vnitřní sílu. Nikdo se nepovyšoval nad nikoho. Každý věděl, jakou roli v týmu má. A ty jsi v kabině chtěl trávit osm hodin denně. Jako když přijdeš do práce, kterou máš rád, a po šichtě nechceš domů. Nekoukáš na hodinky, kdy bude konec. V naší šatně čas strašně utíkal.
I když bylo v týmu tolik hvězd, nikdy to nezaskřípalo?
Neřešili jsme jediný problém! My měli kluky správně, lidsky nastavené. Bylo jedno, kdo hrál v NHL, kdo ne, jestli má takové rekordy nebo makové. Když jsou dobře postavené základy na barák, za čtyři roky neřešíte, jestli se posouvají okna, jestli se dělají škvíry. To tady nebylo.
Byl jeden vůdce, co to strhnul?
Ne. Bylo to krásně rozprostřené. V tom byla síla. Hráli jsme s Kometou a dodnes se směju Kubovi Koreisovi. My neměli takovou přípravu jako oni, Kometa dostala playbooky, studovali videa. A on mi po deseti letech řekl: My přesně věděli, co hrajete, vy jste to přesně hráli, ale ono to nešlo bránit. To je úžasné. Nebyl jeden alfa samec, ale jednota v týmu.
A nějaký vtipálek se našel? Humor asi taky pomáhal.
Ono to taky nějak vyplynulo, bylo to tak spontánní! Růča je obrovsky lidský. Dojížděl každý den z Prahy, přinesl něco mimoseveročeského. Jednou za dva tři dny v masérně vyprávěl vtipy a bylo to neskutečné. To mi dnes chybí, málo vtipů se říká!
Zlatá party. Tisíce žadonily, ať Ručinský a Petružálek zůstanou v Litvínově
Zlatí olympionici Ručinský a Šlégr přispěli ke všemu už jen svou aurou národních hrdinů?
Když Růča přišel do kabiny, věděl jsi to, aniž by promluvil. Cítil jsi to. To jsou lidi, kteří si vůdcovství nemusí vynucovat řečmi. Chováním, vystupováním, působením a jen tím, že prostě jsou. Růča odehrál kompletní sezonu, Jirka bohužel ne.
Jak to nesl, že ročník nedohrál?
S týmem i tak žil. Myslím, že ho obrovsky mrzelo, že nemohl zasáhnout do víc zápasů. S Růčou měli nejvíc zkušeností, prošel plno kabin, zažil plno složitých situací včetně Nagana, dokázal navnímat, zda šanci máme, nebo jestli to je jen naoko.
Vy jste končil ve formaci s Robinem Hanzlem a Martinem Ručinským. V čem jste si sedli?
Teď budu možná ošklivý, ale je mi to jedno. Sparta nebo Pardubice se snaží najít ideální hráče, mají neomezené možnosti, ale ani to ti nemusí zaručit titul. Sparta je toho důkazem. Tady se to nemuselo hledat, prostě se to stalo. Sedlo si to neskutečným způsobem. O to se můžeš snažit klidně deset let, a stejně se ti to nepovede. Viz Toronto. Úžasná jména a jsem přesvědčený, že zase Stanley Cup nevyhrají. Pokoušejí se o to už přes padesát let. Na zázraky nevěřím, na náhody taky ne. Mělo se to stát, prostě to takhle bylo napsané.
Jakub Petružálek, bývalý hokejista Litvínova, mistr z roku 2015.
Věříte na osud?
Věřím na energie. A ty se sešly v Litvínově tak, že všechno bylo automatické. Nemusela se říkat pravidla, každý věděl, stačilo minimum slov na cokoli. Na hru na ledě, na fungování mimo něj. Přál bych to každému v pracovním nebo osobním životě zažít. Všechno ti utíká a máš neskutečné výsledky.
To jste jinde nezažil?
Ne v tomto měřítku. Zažil jsem super kabiny. Juniorům jsem říkal, že hokej třeba budou hrát dvacet let, ale jen v pěti sezonách si řeknou wow!, v dalších patnácti to ideální nebude. Ve Finsku jsem zažil krásnou sezonu, první v KHL v Chabarovsku. Ale ne v takové míře jako v Litvínově.
Byl vaším faktorem X brankář Pavel Francouz?
Náš démon! Když hrajete mistrovství světa, gólman musí mít formu na dva tři týdny, v extralize je 52 zápasů plus play off. Správný gólman dělá 50–60 procent výsledku. Když je tam, kde má být, strašně to týmu pomůže. A obráceně tým jemu. Francík je můj hodně dobrý kamarád. Je mezi námi energie, symbióza, tři hodiny povídání utečou jako deset minut.
Jaký vliv měli na tým trenéři Rulík s Hořavou?
Oba jsou úžasní. Jin a jang, jeden černý, druhý bílý. Strašně se propojovali, během týmových mítinků jste nevěděl, kdo je hlavní a kdo asistent. Dva lidi se spojili v jednu osobu, která měla obrovskou sílu.
Měli vám vůbec co poradit?
Samozřejmě. Oni říkali, že ne, ale dávali nám takové jemné postřehy. I když ani jeden z nich není z Litvínova, dokázali navnímat těch 25 sejfů, co v týmu bylo. A najít ke každému ten správný klíč.
VIDEO: Skáče celý Litvínov! Jak město slaví svoje Nagano
Hotovo mohlo být už po pátém zápase, ale Ručinského gól v prodloužení neuznali. Měl platit?
Branka vypadla o buřt a řešilo to video. Stoprocentní gól. Vím to už mnoho let, od doby, co jsem hrál v Třinci. Byla to první věc, na kterou jsem se ptal. Ale ok, co jsme mohli dělat, říkat si, že jsme to už vyhráli? Museli jsme jít dál. V sedmém utkání se ukázala totální síla týmu, 53 minut 0:0, nikdo nechtěl udělat chybu. Pak se puk k Frantovi Lukešovi odrazil, plácnul do něj a gól. Vedeš 1:0, víš, že to je strašně blízko, ale pořád i strašně daleko. Než jsme jeli do Třince, říkali jsme si řeči typu – nemáme co ztratit. Ale když jste už tak daleko a cítíte, jak vás lidé podporují, jak to lidé vnímají, tak to chcete urvat. Asi jsme do toho dali o něco víc, nevím čeho. Nemyslím fyzicky, unavení byli všichni. Ale prostě víc něčeho než třeba ve 30. kole v základní části. Nejde to pojmenovat.
Jaké bylo sedmé finále?
Neskutečné. Zvlášť po tom šestém, které jsme doma prohráli 3:6. Strašně jsme to chtěli urvat doma, chyběla trpělivost, byla to facka jako blázen. Fanoušek z jižních Čech nám pak zaplatil letadlo do Třince, obrovská pomoc. Dopadlo by to stejně, kdybychom jeli autobusem? Nevím. Byla to další skládanka do pohádky. A zase se ukázala osobnost Radima a Miloše. Vytvořili nám komfort jako v NHL. Poslali nás na hotel, ať odpočíváme, a jeli nám vybalit bágly! Vše připravili s kustody a maséry. Pro někoho prkotina, pro jiného velká věc, strašně vám to řekne o člověku.
Když se pískl konec sedmého finálového zápasu, co vámi projelo?
Ty vole! Směsice emocí, pocitů. Skákání na střídačce jako blázen. Nejvíc byl vidět kondičák Marián Voda. Člověk se najednou otevře, když je někdo rapl jako on, tak tam to bouchne. Chvíli trvá tomu uvěřit, fakt se to povedlo? V ten moment je to jen wow! Až časem si uvědomíš, jak velké to pro Litvínov bylo.
V akci byla i rolba, Petružálek coby řidič svezl na kapotě brankáře Francouze.
Což naplno ukázaly nekonečné oslavy ve městě. Vy jste na náměstí přijel s rolbou, bylo těžké ji řídit?
Většinu trasy odřídil Olda Štěpanovský, pak nám ji půjčil u náměstí. Je to brzda – plyn, žádné řazení. Ale má to pěkný příběh. Šli jsme do play off a z hecu jsme řekli, že když zlato vyhrajeme, pojedeme na rolbě. Pak to vyšumělo. A po návratu z Třince jsme seděli na stadionu a mělo se jet na náměstí. A Jirka Šlégr říká: A teď ta rolba, pánové! My mávli rukou, že to byla sranda. On se toho chytil, nechal rolbu přistavit, rychle se polepila a jelo se.
A co příběh čepice, kterou jste měl na oslavě?
Jeli jsme na náměstí pékáháčkem, Podkrušnohorskou ulicí, která vede po celém Litvínově. Policajti to hlídali, a jak se na malém městě každý zná s každým, na jednoho jsem houkl. A ten den se neřešilo fakt nic, tak mi čepici hodil. Na náměstí jsem ji poslal do davu. A zmizela. Někdo ji má dodnes doma jako relikvii. Byla výzva, ať se vrátí, ale nenašla se. Jak říkám, Litvínov. (úsměv)
Kde se vidíte za dalších deset let?
Neplánuju tak daleko. Cíl je, ať je rodinka zdravá. Za deset let budu mít dvanáctiletou dceru a věřím, že další holce nebo klukovi bude kolem devíti. Tak se vidím. (smích)
Proč neřeší roztrhané kalhoty a neprorazil v NHL
Je až syrově upřímný, což každému nevoní. Když se Jakub Petružálek s někým bavit nechce, dá mu to jasně najevo, nebojí se říkat do očí ani drsnou pravdu. Možná i proto, co ho potkalo v soukromém životě, věří na osud, zajímá se o filozofii, psychologii i mentální koučink. V rozhovoru pro iDNES Premium otevřeně vzpomíná na bolestnou ztrátu přítelkyně, která ho před deseti lety zavedla zpátky do mateřského Litvínova, aby mu pak pomohl k vymodlenému titulu. O čem ještě mluvil?
O Rusku, kde slavil Gagarinův pohár
Politiku komentovat nebudu. Jestli jsou Rusové na mistrovství světa nebo nebo ne, je to škoda. Když jsem tam hrál, byla to úžasná zkušenost, lidsky i hokejově. Úplně jiné než v Česku, v severní Evropě i v Americe. Všechny týmy byly super, v Chabarovsku jsem zažil finského trenéra i styl hokeje, vyhovovalo mi to parádně. V Kazani byl až armádní klub, to nejtvrdší Rusko. Ale můžu za to děkovat. Když se dostáváte z komfortní zóny, zlepšujete se. Chabarovsk je dodnes můj druhý domov, mám tam hodně přátel i mimo hokej. Samozřejmě situace, která je už tři roky, pro nikoho příjemná není, ale v Rusku mám hodně přátel, hodnotím je jako lidi. Blbce najdeš v Čechách, v Rusku i v Americe.
2. 7. 2023, Jakub Petružálek přivezl do Litvínova Gagarinův pohár za vítězství v KHL.
O NHL, kde má jen dva starty
Pamatuju si, jak mi Jeff Daniels, hlavní trenér na farmě v Albany, volá: Dostal jsi call up! Nevěřil jsem. Tým byl v San Jose, letěl jsem Albany – Atlanta – Los Angeles – San Jose. Dostal jsem se na hotel v půl třetí ráno, v devět snídaně, v deset rozbruslení, nikoho nic nezajímá, tady máš šanci a ukaž, co v tobě je. Povedlo se mi udělat za Carolinu bod, bomba! Končil jsem zápas v lajně se Sergejem Samsonovem a Tuomem Ruutuem, paráda. Bylo narváno, 16 tisíc lidí. Vyhráli jsme, přelétávali do Phoenixu. Trenér si mě vzal stranou a říká: Předvedl jsi to nejlepší, co jsi mohl. Přemýšlím, že tě dám do třetí lajny. Neskutečné! Ale co se nestalo, noc předtím udělala Carolina trejd s Tampou. Tam šli dva elitní obránci a k nám dva elitní útočníci, jména už nevím, ale platy měli 6 a 3,5 milionu dolarů. A takoví lidi musejí hrát, tak to tam mají nastavené. Trenér mi řekl, že víc jsem udělat nemohl. I kdybys dal v tom zápase hattrick, stejně by se stalo tohle. Takže proto jen dva zápasy, později už se nepoštěstilo.
O filozofii, psychologii a mentálním koučinku
Jsem tomu strašně otevřený díky mým životním událostem. Mentálního trenéra jsem zažil poprvé v osmnácti v Litvínově, měli jsme ho za blázna. Kdybych tehdy věděl, že to bude mít takový dopad na život, zajímal jsem se o to už tehdy. Ve Švédsku jsme měli mentálního trenéra už v kabině, bylo tam čtyři pět počítačů, kde jste se mohl každý den podívat na sestřihy ze zápasů, byla tam sezení s mentálními trenéry, dechová cvičení. Věřím, že to může pomoct k soustředění, lepším spánku, v regeneraci, ta škála je strašně velká. V Čechách jsem prošel workshopem Wima Hofa, pro někoho blázen, já na to věřím. Chiropraktik Milan Javanský z Mělníka, dnes už náš rodinný přítel, je další člověk, jemuž vděčím za to, že chodím a vyhnul jsem se operaci zad. Jeho zásluhou jsme neměli zranění v mistrovské sezoně 2014/15. Nekroužil nade mnou virgulí, ale mechanicky se mnou pracoval. Měl jsem o 14 milimetrů vysunutou ploténku, predikovali mi operaci, ale ten člověk mě dal mechanicky dohromady a dodnes funguju. Je to takový Petr Kolář, ne-li ještě lepší.
O odstranění lidí ze života, kteří mu brali energii
Když potkám totálního hlupáka, pozdravím se s ním a už na něj jen koukám. Chytřejší to po pěti minutách pozná, hloupější až po patnácti, že se s ním bavit nechci. A ten člověk odejde. Takovým lidem neodpovídám ani na zprávy, i když je to hulvátské. Život je krátký na to, abych věnoval energii někomu, komu ji dávat nechci.
O politice
Dostal jsem se do zastupitelstva, ale místa jsem se vzdal. Byl to můj přešlap. Tuhle jedinou věc bych udělal jinak, nehrnul bych se do toho.
O vzestupu Litvínova
Jsem strašně rád, že po X letech po titulu, kdy tady bylo trápení, se tým zvedl. Říkat o letošní sezoně, že byla úspěšná, to ne. I kluci to vědí. Ale spolu s minulou byla klidnější a mnohem víc povedená než ročníky předtím. Je smůla, když se vám zraní hráči, o které se chcete opírat. A u nich se to valilo, nabalovalo, nebyla kompletní síla.
O dalším titulu pro chemiky
Chci být optimista, ale při konkurenci, která teď v extralize je, dvě silné lajny na titul nestačí. Musíte mít o hodně větší hloubku týmu a hráče zdravé. Nám se ve zlaté sezoně od března nestalo jedno velké zranění. Růča měl ve finále problémy s ramenem, ale nějak se to dalo dohromady a hrál. Kdyby se zranil třeba Francik, bylo by to jiné. Vervě letos vypadli Kašovi, Koblasa... A když nastoupíte proti týmům, které mají tři silné lajny, je těžké je přetlačit. Jestli někdo srovnává nás, naší dobu a současný Litvínov v éře rychlejšího hokeje, je kaskadér. Je to diametrálně jiné.
O tom, že neřeší názor druhých
Strašně si užívám, že už hokej nehraju. V neděli si sjedu do obchodu, dám si rád pivo a nikdo mě nehodnotí, jestli si jdu koupit basu. A druhá věc, chodím na stadion každý den a manželka mi říká: Aspoň se slušně oblékni! Chodím do lesa a tak, vezmu si roztrhané kalhoty, je mi to jedno. V kabině se přece převléknu. Absolutně šumák. Jestli mě lidi budou hodnotit podle toho, co mám na sobě, je to jejich chyba, ne moje. Mně to nikam neposune, snažím se řešit věci, které můžu ovlivnit. Titul jsme udělali 24. dubna, já mám 25. čtyřicítku. Strašně se u nás řeší, jaký dárek mi dát. Máma bydlí u Čáslavi, říkám, přijeďte. Budu rád, že si dáme kafe, popovídáme si, tím mě potěšíš. Materiální věc vám udělá radost na týden, i drahé auto. Pak je stejně jedno, čím jezdíte. Ať mi člověk dá dárek svojí přítomností a časem, to je nejdražší a nenahraditelná komodita.
Zdroj:
www.idnes.cz/hokej...
…oh Gott 
Vždyť to bylo na tělo, hlavu ani koleno netrefil. Bylo to po odehrání takže dvě minuty maximálně, ale stopku ani náhodou. To, že to bylo od Sedláka hloupý, protože kdyby mu trefil hlavu nebo koleno tak ma stopku jasnou je jiná věc. 
