JP25: Neznámý spoluhráč z litvínovské kabiny mu k týmovým Vánocům zarámoval nemilý milník: 100 zápasů bez gólu. Od srdce se tomu štengrování zasmál. Role hokejisty Martina Havelky byla v extralize jiná. Tvrďák, stachanovec, čili dříč, dělník. A taky mstitel, bitkař.
„Vysoký strom se nejlíp kácí,“ nebojí se osvalený, ale ne extra vysoký útočník ani rváčů s postavou golema. Teď bude hity rozdávat v první lize, posílil chomutovské Piráty, kteří jsou pro litvínovské fanoušky jako hadr pro býka.
V otevřeném rozhovoru vypráví o nálepce syna šéfa litvínovské mládeže, o boxerských soubojích v extralize, o smíření se svojí rolí a také o farmaření: „Jestli dokážu zabít slepici? Ale jo, patří to k tomu.“ Mimochodem, jeho čekání na extraligový gól trvá už 119 zápasů.
Pamatujete si ten poslední?
Úplně přesně! Proti Třinci. Poslední zápas sezony 2022/23, když jsme vypadli v předkole. Chytal Mazanec, já přijel k bráně a puk ho přeletěl. Potom jsem dal první gól v přípravě, když mě poslali na přesilovku asi na posledních 10 vteřin a já kotouč tečoval před bránou. Říkal jsem si: To jsem se vystřílel do konce sezony. A fakt, od té doby jsem gól nedal. (smích)
Mladé je hrozně těžké chytit. Dneska každý umí bruslit, nahrát, vystřelit. Hokej je už hlavně o detailech.
I když branky se od vás nečekají, nesl jste tu sérii špatně?
Ze začátku jsem si opakoval, že to už musí padnout, byly i šance. A pořád to tam nepadalo. Od 50. zápasu jsem si říkal, že na to kašlu, buď gól bude, nebo ne. A ono ne.
Dobírali si vás v kabině?
Pořád! A kámoši kolem mě. Když si mě někdo dobíral na ledě, já si ho dobral u mantinelu. (smích)
V kabině Litvínova si dáváte vánoční dárky, jaký jste dostal vy?
Jak se dělají zarámované milníky, třeba 300 zápasů v extralize, tak já dostal 100 zápasů bez gólu. Kdo mi ho dal, nevím, to bylo od tajného Santy.
Neurazil jste se?
Byly dny, kdy mě to trápilo, ale svoji práci jsem si na ledě myslím odváděl. A dělal jsem všechno pro tým. Sice jsem góly nedával, ale spoustě jsem zabránil, takhle to beru.
Jak cenění jsou tvrďáci?
Všechno je o lidech. Někteří si jich cení a hodně. Pak jsou jiní, kteří koukají hlavně na statistiky, góly, nahrávky. Já měl štěstí, že vždycky, když jsem někde byl, pár lidí tu mojí černou práci vidělo.
A kdo v Litvínově?
Kabina to ocenila vždy. Někteří fanoušci to viděli, jiní ne. Byl jsem rád za každou pozitivní zprávu.
Plácali vás hráči po zádech?
Přijeli za mnou a že je to nakoplo, povzbudilo do dalšího střídání. Já jsem byl takový ten typ, že když měl někdo s někým problém, tak jsem ho jel vyřešit. Oni ve mně měli takovou tu jistotu.
Jste sice svalovec, ale tvrďáci jsou spíš vyšší, vy měříte 185 cm. Je odvaha se hromotlukům postavit?
Já byl vždycky vychovávaný v tom, že vysoký stromy se dobře kácí. (smích) Vyšší kluci jsou v soubojích pro mě mnohem lepší než ti menší; od nich nevíte, co můžete čekat. Líp se skládají. U malých netušíte, jestli je silný, není silný, mají nízko těžiště. Je tam víc aspektů.
Na kterou vaší bitku byste nejradši zapomněl?
Na tu s plzeňským Lalancettem. Už jsem vyloženě nemohl, ale viděl jsem, jak Pepu Jíchu trefili do hlavy. Měl jsem původně namířeno na střídačku, ale říkám ne, musím to vyřešit. Nakonec jsem to vyřešil tak, že jsem dostal dvě bomby a šel jsem na trestnou lavici.
Hokejista Martin Havelka je i farmářem, na snímku se synkem.
Taky litvínovští fanoušci rýpali: Jejich nejproduktivnější hráč a složí našeho bitkaře…
Slyšel jsem to. Hrozně dobře si mě chytil a já nemohl udělat vůbec nic. Já byl jak svázaný v preclíku.
Nejlepší bitka?
Asi s kladenským Nemčíkem doma. Pak jsme si u nich dali odvetu, tam zase vyhrál on, máme to 1:1. Třeba se ještě do třetice potkáme.
A co jak jste vyzval Schleisse z Plzně, ale on se s vámi nepral?
On je hráč, co by do toho jen tak nešel. Byl jsem přesvědčený, že do bitky půjde, ale posral se.
Kdy se z vás stal dělník ledu?
Měl jsem vidinu, že budu střelec, pořád jsem trénoval, abych se dostal na přesilovku. Pak jsem poznal trenéra Bruka. Povídá: Proč trénuješ tyhle věci, když s tebou počítám na úplně jinou roli? Cvič si stínění brankáři před bránou, tečování, buď silný v brankovišti. Piluj si věci, v kterých jsi dobrý. Ostatní dělej taky, ale okrajově. Já ho poslechl a hlavně si uvědomil svoji roli v seniorském hokeji. Přechod z mládežnického do dospělého je těžký. A v pubertě máte i trošku jiné myšlení, snažíte se být nejlepší ve všech ohledech. Nevíte, jestli je lepší hrát do obrany, do útoku, musíte si to nastavit a trenér Bruk mi otevřel oči.
Našel jste se v tom?
Rozhodně. A začal jsem dělat to, co mě bude živit. Já měl odmala rád tvrdou hru a věděl jsem, že nedám 20 gólů za sezonu. Musel jsem se soustředit na něco jiného.
Chodíte přes léto třeba boxovat?
Jo, mám tréninky, spíš je to takový doplněk. Je z toho výborná fyzička. A když je tělo flexibilnější, je to pro hokej lepší. Chodím s mým trenérem boxovat, dělá thajský box, je to taková směsice.
Je hokej celkově měkčí než dřív?
Když si vybavím hokej, co jsme hráli s Míšou Trávou (Trávníčkem, kapitánem zlatého Litvínova) a se starou partou šest sedm let zpátky, bylo to něco úplně jiného než teď. Já měl sezonu, že jsem vážil 98 kilo a stačilo mi to. Dneska bych absolutně nestíhal. Je to o hodně rychlejší, trend se změnil. Frajeři měli 120 kilo a musel jste se přizpůsobit hře. Hokej se hrál do těla, víc věcí procházelo, různé sekery, pozdní dohrání i hity. Teď je to hrozně rychlé, mladí hráči jsou šikovní a žene se to úplně jiným směrem.
Je těžké je chytit?
Hrozně. Dneska každý umí bruslit, nahrát, vystřelit. Hokej je už hlavně o detailech.
Bylo těžké se tomu přizpůsobit?
Rval jsem se s tím, ale vždy záleží na rozhodčím, co jak vidí. Jsme jenom lidi, každý to vidí jinak.
Ale už nejste tak trestaným hráčem jako dřív, ne?
Musíte uznat, že za poslední dvě tři sezony jsem se uklidnil. Dával jsem si pozor, trenéři na mě hodně apelovali, ať nejsem pořád na trestné.
Jaké máte ohlasy na váš třaskavý přesun z Litvínova k chomutovskému rivalovi?
Ne vždy pozitivní ze strany litvínovských fanoušků, protože rivalita je tam pořád velká. Uvidíme, co bude, když se třeba někdy střetnou Chomutov s Litvínovem.
Někteří litvínovští fanoušci vašeho odchodu litují, protože tým ztrácí bojovníka.
Zaregistroval jsem to, potěšilo mě to. Nějaké okolnosti se odehrály tak, že v Litvínově nepokračuju. Nabídek jsem měl víc, klíčová byla dojezdová vzdálenost. Mám malého kluka, takže kvůli rodině i věcem okolo, které dělám mimo hokej. Jsem rád za možnost zahrát si za Chomutov.
Co děláte mimo hokej?
Mám úklidovou firmu, aktivit je víc. Ještě jsem koupil pozemek a budujeme malou farmičku. Zvířátka, ovečky, slepičky, králíky. Do budoucna plánujeme alpaky. Až to bude větší, třeba to otevřeme veřejnosti.
Inspiroval vás i další litvínovský „farmář“ Petr Koblasa?
Musím se přiznat, že když jsme spolu byli v kabině, probírali jsme to skoro denně. Co je nového na farmě a tak. Já to mám vyloženě jen pro mě a moji rodinu, chceme mít čerstvé maso a domácí vajíčka. Chtěl jsem taky, aby tříletý synek získal vztah k přírodě. Máme to na samotě u lesa, bez sousedů.
Na ledě jste tvrďák, jste schopný zabít slepici?
(smích) Radši se k tomu veřejně nebudu vyjadřovat. Nebo – ale jo, dokážu, prostě to k tomu patří. A život na farmě to vyžaduje.
Hokejista Martin Havelka je i farmářem.
Kdo vám pomáhá?
Celá rodina včetně babiček a dědečků, moje paní i děti. A velký kus práce, co se týká stavění, udělal spoluhráč Pepa Jícha po tréninku. Náročné to je, ale já si u toho čistím hlavu. Neberu to jako povinnost.
A co škodná?
Máme fotopasti, vidíme, co chodí. Bylo tu všechno. Jednou v noci mi volal myslivec, že vidí vlka. Než se pozemek oplotil, bylo tu krmeniště pro zvěř, je na něm kus lesa. Musíme to pořádně zabezpečit. Ovečky budeme mít prvně přes zimu, uvidíme, zda se budou držet vlci dál.
Zpět k hokeji. Nezvažoval jste po rozchodu s Litvínovem konec profesionální kariéry?
Budu upřímný. Když jsem se dozvěděl o konci v Litvínově, byla jedna z možností, že ukončím hráčskou kariéru a budu se věnovat věcem okolo. Ale nakonec jsem usoudil, že hokej je pořád na prvním místě. A já ho mám rád, proto ho dělám. Ne že ho musím dělat. I hokejové prostředí mám rád, tu hru, proto jsem se rozhodl pokračovat.
A proč jste vlastně po této sezoně v Litvínově skončil?
K tomu se nechci vyjadřovat, to jsou interní věci. Litvínov navázal s Piráty spolupráci, ale nevím, jestli je možnost v extralize naskočit.
Vaše role bude v Chomutově stejná jako v Litvínově?
Bavili jsme se, ale nechte se překvapit.
Že byste šel na přesilovku?
To asi ne. Kdybych dal 15 gólů za sezonu, tak možná. (smích)
V Litvínově jste býval většinou ve čtvrté formaci, u Pirátů se posunete výš?
Zatím jsme se o tom úplně nebavili, ale i v Chomutově bude hlavní dobrá hra do těla, dobré oslabení, odvést tvrdou práci pro Piráty. Ale nikdo neví, třeba tady začnu dávat i góly. Je to možné, já první ligu dlouho nehrál.
Váš otec v hokejovém Litvínově šéfuje mládeži, jak se tam hrálo s příjmením Havelka?
Upřímně, hrozně těžko. Hlavně v mládežnických letech, když mi to dávali sežrat i moji spoluhráči, od kterých jsem to nečekal. Když byli v nervech, občas jim ulítlo, že hraju hokej jen kvůli tátovi. Já se to snažil nevnímat, ta nálepka tam bude vždy, ale já jsem na to jméno hrozně hrdý, nemám se za co stydět.
Jak jste se s tím břemenem rval?
Všichni viděli, že jsem vždy pro klub odváděl maximální práci. Žral jsem puky do držky a další den jsem byl znovu na tréninku. Jsem hrozně hrdý, jak se s tím táta porval, protože to musel mít ještě těžší než já. Nemohl udělat nic, aniž by nebyl spojovaný se mnou, že třeba tlačí svého kluka. Vždy byl zastáncem toho, že když na to nebudu mít, tak prostě nehraju. Je to taky sportovec a sám si tou cestou prošel. A mně by byla hanba, kdyby mě někam tlačil. Okamžitě bych skončil s hokejem, protože tu ostudu bych si nelajznul.
Kladenská přestavba po příchodu nového majitele pokračuje. Rytíři oznámili příchod už třinácté posily – stal se jí kanadský útočník Samuel Vigneault, jenž naposledy působil ve švédském klubu MoDo Hockey. 
